Pokud vím je protestantismus v tomto směru jednoznačný, strohost interiéru jeho liturgického prostoru je toho dokladem. Vždy si tuto strohost a odměřenost uvědomím v našem sboru, jehož liturgický prostor již desítky let evangelíci užívají, když přijdu po jejich shromáždění a nacházím stůl Páně prázdný. Není na něm ponechán ani svícen. Používáme v průběhu roku dva prostory ke sloužení liturgie. Velký a původní je v přízemí sborové budovy. Celá liturgická dispozice budovy je v obráceném gardu oproti klasickým křesťanským kostelům. Vcházíme do sboru z východní strany a kněžiště včetně oltářního obrazu je na západní straně. Nemyslím si, že tehdejší stavitelé chrámu to učinili z nějakých opozičních důvodů, aby tak snad dali najevo svoji jinakost. Důvod byl byl zřejmě zcela pragmatický, při této stavební dispozici se do sboru vchází přímo z hlavní ulice.
Pamatuji si, že původním oltářním obrazem zde bylo zobrazení Mistra Jana Husa na hranici k němuž se přibližuje anděl s kalichem. Odpovídalo to klasickému pojetí, kdy oltářní obraz zobrazoval toho svědka víry jehož jméno dotyčný dům Boží nesl. V průběhu času a vývoje teologického myšlení církve upřednostňujícího důraz na christologii se Husův obraz ocitl na levé boční straně chrámové lodi a jeho místo zaujal obraz Ježíše v bílém obklopeného několika mužskými postavami. Teprve nedávno jsem po pravé straně kněžiště na čelní zeď umístil malý kříž s postavou Ukřižovaného. Ten druhý liturgický prostor se nachází na dřívějším kůru. Zde se shromažďujeme v zimních měsících. Je to provizorní prostor, kterému dominuje na čelní zdi za stolem Páně kříž s Ukřižovaným, který jsem získal tak, že mi byl nabídnut jako přebytečný předmět, který by jinak skončil někde na smetišti.
Tento trochu obsáhlý úvod jsem považoval za nutný, abych osvětlil pohnutky jež mě vedou k tomu, abych tu následně zmínil a uvedl několik myšlenek ze zmiňované monografie. Autor konstatuje, že pojetí náboženské úlohy ikony nabývalo někdy až pověrečných podob. proto není divu, že proti ikonodulům (uctívačům ikon) se v církvi začala formovat strana tak zvaných ikonoklastů (obrazoborců). V této souvislosti se zmiňuje o skutečnosti vedoucí ve své době k rozvoji obrazoborectví. Tou skutečností byl rozmach islámu v 7. a 8. století v tradičních byzantských državách. Nepřímým popudem k rozpoutání obrazoborectví se stalo nařízení muslimského kalifa Jezida II., který nechal násilím zničit ikony v křesťanských chrámech a výslovně je na území jím ovládaném zakázal. Došlo tehdy k zajímavému jevu, že někteří maloasijští biskupové, ač jejich diecéze byly mimo území ovládané tímto kalifem, jeho příklad ochotně následovali. Leč nezůstalo jen přitom. Byzantský císař Lev III. Isaurský v roce 727 přikázal odstranit Kristův obraz na bronzové bráně císařského paláce. Vyobrazení Krista bylo nahrazeno znamením kříže. Nástupce tohoto císaře Konstantin V. svolal dokonce církevní sněm, který lze nazvat ikonoklastickým, protože vyprodukoval učení zabývající se touto problematikou. Autoři tohoto učení jistě správně popírají přímou zobrazitelnost Boží přirozenosti, neberou však v potaz skutečnost složené osoby vtěleného Božího Syna, který má vpravdě svou nezaměnitelnou lidskou tvář. Tvář Jednoho z Trojice, jež je jeho autentickým sebevyjádřením jeho lidství podmíněného tajemstvím kenóze (Fp 2,6-8), díky níž se ten, který je neviditelný v Boží přirozenosti, stává viditelným jako člověk.
Lze říci, že na ikoně spatřujeme lidskou tvář vtěleného Slova. Ikona je jakýmsi oknem, jímž prochází světlo (srov. J 1,4.5), díky němuž vnímáme i samotné "okno" , tedy ikonu. Ikona je výrazně christologickou záležitostí, jak svojí strukturou, tak i proto, že sám Logos je bytostně obrazem, ustavičně odkazujícím na Otce. Kristus jako obraz neviditelného Boha je primárně Božím sebevyjádřením. Nicméně je rovněž lidským dílem Muže z Nazareta a tato skutečnost otevírá možnost napodobovat Ježíše Krista a vytvářet na základě hluboké poslušnosti Písmu a vedení Ducha svatého také jeho obraz, ikonu.
Snímání s kříže
Ukřižování , které je možno spatřit před kostelem v Polsku. Nejde o zvláštnost spíš jde o důkaz jisté univerzality
