Jako děti jsme slýchali o tom, že nebudeme-li poslouchat své rodiče, budeme-li činit něco špatného bude se na nás Pán Bůh zlobit. Už si nepamatuji jak dlouho na mě tohle varování platilo. Jisté je, že od určité doby jsem na tohle "naivní" varování přestal brát zřetel. Jak šel život přestával jsem se na tenhle druh napomenutí dívat svrchu a skrz prsty. Stalo se to proto, že ve svém životě s Bohem "počítám", beru jeho existenci v potaz. Tak dochází k tomu, že myšlenka na Boží hněv a přemýšlení o tomhle pojmu v kontextu víry jsou pro mě vážnou a myslitelnou záležitostí. I proto se tu pokusím rozvažovat nad tím, jak tomu s Božím hněvem je, zda je vůbec na místě o hněvajícím se Bohu mluvit.
Nebudu si "vycucávat" cosi ze své hlavy ale obrátím se k teologii. Tak Slovník biblické teologie, který u nás v roce 1991 vydal Velehrad–Křesťanská akademie, Řím pod heslem HNĚV BOŽÍ konstatuje, že Bůh se opravdu může rozhněvat. Důsledkem toho je smrt a vše , co ji doprovází. Můžeme tam dále číst, že Bůh je zřejmě opravdu schopen vášnivého zaujetí, které nenachází utišení ani pokoje – pomine v okamžiku, kdy se Bůh "navrací" k těm, kdo se vrátili k němu. V Bohu spolu bojují hněv a milosrdenství v obou se projevuje totéž vášnivé zaujetí Boha pro člověka. Zatímco hněv je zadržován až k poslednímu dni, projevuje se vítězství milosrdné lásky už zde na tomto světě prostřednictvím trestů, vedoucích hříšníky k obrácení. V této souvislosti je na místě si uvědomit, že hněvající Bůh se nechová jako člověk; jeho hněv je hněvem ovládaným. Proto můžeme číst, že Bůh je shovívavý ve svém hněvu a jeho milosrdenství čeká na vhodnou příležitost projevit se. Z této skutečnosti může člověk začít chápat, že Bůh si nelibuje v hněvivém vzplanutí, ale že je Bohem milosrdným. Proč? Protože základním hnutím Božího srdce je láska, která dává člověku možnost prosit o osvobození od hněvu.
V základních teologických textech CČSH jednoznačnou zmínku o hněvu Božím nenalézám. Zdeněk Trtík ve své práci Slovo víry vydané v roce 1963 v kapitole O Bohu a jeho přirozenosti v její závěrečné části m.j. píše: Svědectví o Boží svatosti chce na prvém místě říci, že Bůh je jedinečný a nesrovnatelný že chce býti jako takový člověkem poznán a uctíván. Zneuznání Boží svatosti a bohoslužba někomu nebo něčemu jinému než svatému Bohu je urážkou Boží přirozenosti. Bůh musí ze své podstaty reagovat na takovou urážku svým odporem. Proto mluví bible o Boží žárlivosti a o Božím hněvu. Týž autor ve svém textu datovaném rokem 1958 a nazvaném Víra našich sborů píše: Setkává-li se Boží svatost s hříšným odporem, projevuje se jako hněv, na němž trvalá lidská vzpoura troskotá.
Vcelku prostě a srozumitelně na tuto skutečnost porušeného vztahu člověka k Bohu poukazuje text Doznání hříchu a vin v liturgii K. Farského kde také vyznáváme: My však často nedbáme svých povinností a svévolnými činy rušíme zdar tvého stvoření, tobě k necti, bližním svým a sobě na škodu a hanbu.
Ve světle tohoto liturgického textu dobře rozumím tomu jak o Božím hněvu píše C.V. Pospíšil ve své monografii o Trojici v obsáhlé kapitole nazvané Společné charakteristiky Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V části věnované složitému uvažování o jediném "My" Boha Otce, Syna a Ducha svatého jako čiré "superpodstatě" si klade otázku: "Jak si vysvětlit, že Písmo na řadě míst hovoří nejen o Boží lásce, ale také o Božím hněvu? Poukazuje na skutečnost, že Písmo neobsahuje jednu lineární nauku o Hospodinu. Nacházíme zde celou řadu vrstev konstatuje. A o kus dále se ptá: Jaká je vypovídací hodnota výroků Písma, které hovoří o hněvu Božím? A vzápětí odkazuje na Augustinův spis De Trinitate a cituje z něj: Když se tvrdí, že je rozhněvaný na zlé a laskavý vůči dobrým, pak to jsou lidé, kdo se proměňují, nikoli On. On je jako světlo, které je nesnesitelné pro nemocné oči a příjemné pro zdravé. Jsou to oči, co se mění, nikoli světlo.
Autor monografie pak sám píše: Změna se netýká Boha, nýbrž člověka. Nezapomínejme na skutečnost, že každá výpověď člověka o Bohu prochází lidským nitrem, a proto je také výpovědí člověka o sobě samém. Není to Bůh Otec, Syna a Duch svatý kdo je rozhněván, nýbrž jsou to lidé, kteří zabředli do hněvu. Hospodin člověka respektuje, nevnucuje se mu a nechrání ho proto před důsledky jeho vlastního jednání. Přechod od neusmířenosti k usmířenosti, k novému společenství, se nenachází v Bohu (poškozeném), nýbrž v člověku (poškoditeli). Proto Pavel říká, že Bůh nás usmiřuje se sebou (2.Kor. 5,18-21), a nikoli že my usmiřujeme rozhněvaného Boha.
Uvažování o Božím hněvu uzavírá autor takto: Druhou možností, jak vysvětlovat výroky Písma o Božím hněvu, je rozhorlení lidí, kteří milují Boha, a nejsou sto snášet jeho ponižování, obelhávání, podvádění, zrazování. To je případ proroků, kteří jako lidé představují Boží mluvčí. Nejedná se ani tady o hněv Boží, ale o metaforické vyjádření reálné, dobrovolně přijaté trýzně Trojjediného, jenž vstoupil do smlouvy s člověkem. Nad tím vším platí, že kříž vtěleného Syna nabádá milovníky Trojjediného, aby nepodléhali hněvu vůči jiným lidem ani vůči sobě a přijali vítězství svobodné lásky nad lidským hněvem. Usmíření sestupující od Otce, v němž je výlučně plnost světla a lásky, se totiž netýká pouze člověka ve vztahu k Hospodinu, člověka ve vztahu k druhému člověku, ale také v poměru k sobě samému, ba dokonce vztahu člověka k ostatním tvorům.
Ve světle této autorovy úvahy mi vystupuje do popředí relevance celého Doznání vin jak je zná liturgie Karla Farského a proto se mi jeví jako přinejmenším ukvapené, když z úst bratří ve službě slyším, že jim slova tohoto doznání zní vzdáleně dnešnímu člověku. Podléháme někdy sebeklamu, že to co nám tu zanechali naši otcové je neaktuální a není schopné oslovit dnešního člověka. Jsem přesvědčen, že je na místě zachovat pokoru, znovu a znovu rozvažovat nad "starými" texty a uvádět je do kontextu současné teologie. To se však neobejde bez nepřetržitého a trpělivého studia.
