Možná je to pro někoho provokativní dát za tento nadpis otazník, ale já si skutečně někdy kladu tuto obtížnou otázku, když z něčích úst slyším suverénně vyslovené, že to nebo ono co bylo řečeno či je napsáno je nepochybně slovo Boží. Jak je to vlastně s přítomností slova Božího s jeho slyšením či čtením?
V liturgii Karla Farského při vyvrcholení její úvodní části, kterou bychom mohli zjednodušeně nazvat bohoslužbou slova, kněz zvolá: "Slovo Boží." Po přečtení příslušného evangelního textu shromáždění odpovídá: "Za tvé slovo Bože dík." V římskokatolické mši po slyšení každého biblického čtení lektor, jáhen či kněz konstatuje: "Slyšeli jsme slovo Boží." Je v této souvislosti poctivé zmínit, že v CČSH a protestantských církvích se čte biblický text z Ekumenického překladu a katolíci používají specielní liturgický překlad Písma svatého. Mezi oběma je v jejich znění jistý rozdíl. Už tady může být nalezen podnět k otázce, jak je tomu s přítomností slova Božího v tom kterém shromáždění. Tohle se může stát ještě naléhavější a někdy palčivější tehdy, když kazatel ve svém výkladu v kázání někdy bazíruje na jednom slově textu na jednom výrazu. Posluchač, který se k promluvě chce doma vrátit a nahlíží do probíraného biblického oddílu může ale ke svému překvapení zjistit, že v Bibli, kterou on má doma a čte v ní, ten výraz třeba vůbec není. Co s tím? Slyšel tam ve shromáždění věřících slovo Boží? Tahle otázka je v době kdy u nás v Čechách je k dispozici dobře pět překladů (ne-li víc) zcela legitimní. Jak mu na ní kazatel odpoví? A tady jde především o zvěstovatele, kazatele samotného, aby si ujasnil jak tomu je se skutečností znění a slyšení slova Božího.
V Biblickém slovníku vydaném v KALICHU 1991 čteme toto:" Svědectví vydávané Slovu a stvrzené ve SZ a NZ k nám dospívá hlavně prostřednictvím jednotlivých slov. Avšak tato zcela lidská slova sama o sobě nic neznamenají a sama v sobě nemají nijakou autoritu. Aby se stala pramenem poznání a aby nabyla moci události, musí je Duch osvítit a "číst" takovým způsobem, že skrze lidská slova zazní Slovo boží. Tak se i psané slovo stává Slovem božím." V tomto kontextu je pozoruhodné co v Náboženské revue r.59 str.251 píše profesor Zd. Trtík: "Nejvyšší autoritou víry a křesťanského života není Písmo, nýbrž slovo Boží jím zvěstované." Tentýž autor ve své práci VÍRA A THEOLOGIE, která je součástí publikace Život a víra ThDr. Karla Farského vydané v Blahoslavu v roce 1982 na straně 100 píše: "Žádný theologický výklad nebo učení církve o tom, že Písmo je Božím slovem, z Písma závazné a spásné Boží slovo neučiní. Zkušenost Božího slova se děje teprve nad Písmem otevřeným a živým slovem zvěstovaným. Jakákoli jistota o Písmu jako Božím slovu dříve, než jsme je otevřeli, má povahu pouze ideologickou, nikoli zkušenostní. Božím slovem podle Písma není žádný text, nýbrž Bůh sám vstupující do obecenství s lidmi skrze živé slovo proroka nebo apoštola." Tyto teologické pohledy na danou problematiku uzavřu úryvkem z velké teologické práce vydané v roce 2010 v Karmelitánském nakladatelství. Jde o DOGMATIKU pro studium a pastoraci sepsanou G.L.Müllerem. Na straně 63 píše: "Písmo participuje na dějinném a dynamickém vztahu sebesdělení Boha v lidském slově církve. Písmo, na rozdíl od Tradice Boží slovo pouze neobsahuje, ale je Slovem Božím a dosvědčuje se v původní události svého dějinného sdělování člověku. Písmo však lze na druhé straně číst a adekvátně mu porozumět jako Božímu slovu opět pouze v prostoru společenství víry. Jako Boží slovo není totiž Písmo jednoduše objektivisticky uchopitelné. Ukazuje se jako Boží slovo jen v živém vztahu k víře a k dějinám víry církve, která je adekvátním posluchačem a svědkem Božího slova."
Myslím, že je třeba se vrátit ještě k poslední citaci z Trtíka, který pak pokračuje takto: "Ztotožnění Božího slova s psaným textem je znakem židovství, nikoli biblické víry." Ano tím jediným kdo nám vpravdě otevírá obsah Písma je Duch svatý. O jeho přítomnost a působení při četbě, slyšení a výkladu prosme. Na jeho přítomnosti a působení je závislá celá služba církve.
