středa 13. června 2012
V Humpolci odkrýváme minulost
Po čtyřech letech prací na obnově vnějšího vzhledu budovy sboru Jana Želivského jsme mohli,díky trvající finanční podpoře ze strany města Humpolec i kraje Vysočina, přikročit k pracím uvnitř sborové budovy. Hlavní část prací se uskuteční v liturgické síni. Protože budova je bývalou synagogou a po předchozích zákrocích uvnitř liturgické síně zůstala torza původní synagogální výzdoby je logické, že se nyní přikročilo k provedení průzkumu, posléze odkrytí zbytků původní výzdoby a jejímu restaurátorskému zajištění, řečeno laicky. Z průběhu těchto prací přináším několik snímků.
čtvrtek 7. června 2012
pondělí 4. června 2012
sobota 26. května 2012
úterý 27. března 2012
Můj malý, ale potěšující, "objev".
Evangelista Jan má ve svém převážně teologickém textu vyprávění o Lazarovi, který onemocněl a posléze zemřel. Víme, že Lazar měl dvě sestry Marii a Martu a byly to ony kdo povolal k nemocnému Ježíše.Jistě nás zaujala Janova poznámka, že Ježíš k nemocnému nikterak nespěchal. Tak se stalo, že Ježíš dorazivší do místa kde Lazar se svými sestrami žil našel jen zavalený hrob. Lazar zemřel. V této beznadějné a ztracené situaci slyší Ježíš uštěpačné poznámky s otázkou: "Proč nechal Lazara zemřít?" Ježíš v reakci na to přišel ke hrobu a přikázal, aby kámen odvalili. Stál, hleděl do temnoty otevřeného hrobu a modlil se k Otci. Pak zvolal: "Lazare, pojď ven!" Jan pak již jen konstatuje: "A Lazar vyšel."
Stále znovu si generace křesťanů kladou otázku jak tohle Janovo vyprávění interpretovat do své současné situace. Nejsem objevitelem něčeho nového ale to o čem dále píši se mně osobně objevem stalo. Co to bylo? Pročítám v těchto dnech nedávno vyšlou knihu Johna Stotta ROK S BIBLÍ. Při jejím čtení jsem došel ke kapitolce nadepsané Vítězství kříže a v ní jsem nalezl odkaz na verš 15. ve 2. kapitole listu Koloským, který i v překladu Slovo na cestu (v němž si poslední dobou hodně čtu) zní téměř identicky jako v jiných českých překladech. Když jsem se však vrátil ve čtení Pavlova listu zpět k počátku kapitoly, abych dotyčný verš četl v kontextu zaujal mě verš 13. a při jeho četbě se mi "otevřely oči". Spatřil jsem jistou souvislost vyprávění evangelisty Jana o Lazarově smrti o pozdním příchodu Ježíšově a Lazarově vyjití z hrobu. Ten 13. verš v překladu SNC totiž říká: "Vaše hříchy, vaše přirozená odcizenost Bohu, byly hrobem, do něhož jste se sami uzavřeli. On ale vaše hříchy odklidil, hrob otevřel a propustil vás na svobodu."
Tuto moc i dnes v sobě obsahuje evangelium o kříži Kristově ve Světle vzkříšení zvěstované lidem v minulosti, dnes a až do konce časů. Že tomu tak je dokládá kniha Zjevení Janova kde lze číst tato slova: "Nebem zazněl mohutný hlas: ´Nyní se dovršilo dílo záchrany. Bůh dokázal svoji plnou moc, nastolil svoje království a Kristus se ujal vlády. Je svržen žalobce, který dnem i nocí osočoval naše bratry před Bohem. Zvítězili nad ním krví Krista, Beránka obětovaného za ně, a svým svědectvím o něm. Nemilovali svůj život natolik, aby se zalekli smrti." Závěr toho všeho o čem tu je řeč zní: Primární úkol církve, její poslání ve světě je vydávat opravdové svědectví o Kristu. Ono svědectví má přehršel forem jako je rozmanité množství obdarování od Ducha svatého, které přesahuje všechny možné jeho soupisy a katalogy, ať je čteme kdekoliv. Je tomu tak proto, že Bůh v něhož věříme je živý a jeho jednání je navýsost aktuální a empatické k tomu množství údů Těla Kristova jímž církev Kristova v tomto světě je.
Stále znovu si generace křesťanů kladou otázku jak tohle Janovo vyprávění interpretovat do své současné situace. Nejsem objevitelem něčeho nového ale to o čem dále píši se mně osobně objevem stalo. Co to bylo? Pročítám v těchto dnech nedávno vyšlou knihu Johna Stotta ROK S BIBLÍ. Při jejím čtení jsem došel ke kapitolce nadepsané Vítězství kříže a v ní jsem nalezl odkaz na verš 15. ve 2. kapitole listu Koloským, který i v překladu Slovo na cestu (v němž si poslední dobou hodně čtu) zní téměř identicky jako v jiných českých překladech. Když jsem se však vrátil ve čtení Pavlova listu zpět k počátku kapitoly, abych dotyčný verš četl v kontextu zaujal mě verš 13. a při jeho četbě se mi "otevřely oči". Spatřil jsem jistou souvislost vyprávění evangelisty Jana o Lazarově smrti o pozdním příchodu Ježíšově a Lazarově vyjití z hrobu. Ten 13. verš v překladu SNC totiž říká: "Vaše hříchy, vaše přirozená odcizenost Bohu, byly hrobem, do něhož jste se sami uzavřeli. On ale vaše hříchy odklidil, hrob otevřel a propustil vás na svobodu."
Tuto moc i dnes v sobě obsahuje evangelium o kříži Kristově ve Světle vzkříšení zvěstované lidem v minulosti, dnes a až do konce časů. Že tomu tak je dokládá kniha Zjevení Janova kde lze číst tato slova: "Nebem zazněl mohutný hlas: ´Nyní se dovršilo dílo záchrany. Bůh dokázal svoji plnou moc, nastolil svoje království a Kristus se ujal vlády. Je svržen žalobce, který dnem i nocí osočoval naše bratry před Bohem. Zvítězili nad ním krví Krista, Beránka obětovaného za ně, a svým svědectvím o něm. Nemilovali svůj život natolik, aby se zalekli smrti." Závěr toho všeho o čem tu je řeč zní: Primární úkol církve, její poslání ve světě je vydávat opravdové svědectví o Kristu. Ono svědectví má přehršel forem jako je rozmanité množství obdarování od Ducha svatého, které přesahuje všechny možné jeho soupisy a katalogy, ať je čteme kdekoliv. Je tomu tak proto, že Bůh v něhož věříme je živý a jeho jednání je navýsost aktuální a empatické k tomu množství údů Těla Kristova jímž církev Kristova v tomto světě je.
úterý 20. září 2011
Křest
Před několika dny jsem na "jan-husita" psal o rozporuplném zážitku, když jsem zcela nečekaně a bez přípravy byl účastníkem liturgie kde zčistajasna celebrant oznámil, že se bude konat obnova křestního slibu. K této záležitosti už se tu vracet nechci, ale k něčemu užitečnému mě to přimělo, zamyslet se hlouběji nad křtem, nad křtem jako svátostí a křtem nemluvňat zvlášť.
Mohl bych celou tuhle problematiku a křest dětí zvlášť odbýt poukazem na to co o tom před desítkami let napsal protestantský teolog Karl Barth. Byl strohý a radikální, cituji z knihy vydané roku 1988 v Kalichu z její první části nesoucí titul Cesta Karla Bartha, str.92 a 93: "Barth v posledním svazku Dogmatiky, vydaném rok před jeho smrtí prohlásil, že příběh Ježíše Krista, jeho vzkříšení, vylití Ducha svatého je jediné mistérium, jediná svátost (IV/4 112), zatímco křesťanské křestní konání, podle všeho, co o něm učí Nový zákon, s velikou, nemáme-li říci s největší pravděpodobností nelze chápat jako lidi očišťující a obnovující Dílo a Slovo milosti, a tak ne jako mistérium, ne jako svátost ve smyslu vládnoucí teologické tradice. Proto podle Bartha je křest dětí, hluboce nekřesťanská praxe (IV/4 35,036,213).
Jenomže já to tak prostě nevidím. Věřím ve smysl křtu dětí, křtu nemluvňat. Proto jsme nechali obě své děti, ještě jako nemluvňata pokřtít. Proto neodmítám, když někdo požádá o pokřtění dítěte. Chce-li někdo zdůvodnění mohu se prostě odvolat na Jěžíšovo: "nechte maličkých přijít ke mně a nebraňte jim." Chci se však podívat hlouběji, hledat širší důvody. Ve mně dostupných dokumentech CČSH nacházím spíš obecné formulace než vyplutí na hlubinu. Pouze v Medkově Katechismu v duchu CČSH vydaném v roce 1990 je možno nalézt obsáhlejší katechetické pojednání o křtu na stranách 92 až 96, otázky č.36 až 62. V Základech víry je tato tématika popsána na dvou stranách v 8 bodech.
Šel jsem tedy hledat dál a nezbylo mi než se ponořit do Dogmatiky G.L.Müllera, Slovníku biblické teologie (Velehrad-Křesťanská akademie Řím vydáno r.1991, KKC a YUOCATu vydaného letos u Karmelitánů. Nehodlám případného čtenáře zahltit vlnou citací, to zda jej tahle problematika natolik zajímá, že chce vědět více je již na něm i proto tu uvádím těchto několik málo pramenů.
Před několika let jsem se účastnil malé církevní slavnosti v jedné vesnici na Čáslavsku. Katolický kněz, který ji celebroval byl poté zastaven rodiči, kteří jej žádali, aby jim pokřtil holčičku, která se jim nedávno narodila. K mému překvapení knězova odpověď byla strohá a záporná. Odůvodnil to prostě, jako rodiče nezaručujete, že dítě vychováte ve víře. Protože do té vesnice občas jezdíme mám příležitost onu, dne již asi třináctiletou,dívenku vídat. Nevím zda se jí křtu dostalo. Nad jejími rodiči ve vsi ohrnují nos, ona je však dobrosrdečná, možná trochu více prostá. V této souvislosti se mi vybavilo místo z knihy Archibalda Josepha Cronina KLÍČE KRÁLOVSTVÍ. Hrdina knihy, katolický kněz sloužící jako misionář v Číně, tam upozorňuje na důležité i když asi málo známé místo v Katolickém katechismu. Našel jsem si je: str.226, bod 848 říká: "Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit." A ještě bod 1260 na str.327: "Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev:"
Pokud jde o samotný křest dětí můžeme v argumentaci KKC číst: "Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím ditětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození." V YOUCATu pod bodem 197 je tato zajímavá formulace: "Křest dětí předpokládá, že křesťanští rodiče budou křtěnce uvádět do víry a do křesťanského života." Také je na tomto místě možno číst toto: "Ten, kdo dítěti odpírá křest z důvodu mylně chápané liberality, dopouští se na něm bezpráví."
Na závěr několik myšlenek z Dogmatiky pro studium a pastoraci:
I když je v pokřtěném během jeho pozemského života stále ještě žádostivost (consupiscentia) či náklonnost k hříchu (fomes peccati), přece není konkupiscence skutečným a vlastním hříchem. Zůstává v pokřtěném k boji, osvědčení a růstu křesťanského života. Člověk tak může v milosti sám realizovat své účinné "ano" vůči vlastnímu vykoupení.
Pokřtěný může hříchem milost opět ztratit, a to i vpřípadě, kdy se nevzdá víry.
Křest dětí je platným a pravým a nijak deficientním křtem. Pokřtěné děti jsou pravými členy církve.
Posléze myšlenka výsostně ekumenická: Křest také mezi všemi zakládá svátostné pouto, které všechny, kteří ho přijali, spojuje mezi sebou s Kristem. Proto neexistuje žádné totální oddělení křesťanských společenství a církví od sebe a od církve katolické. Křtem je dána první úroveň svátostné jednoty a svátostného života jediné a nedělitelné církve Ježíše Krista.
Mohl bych celou tuhle problematiku a křest dětí zvlášť odbýt poukazem na to co o tom před desítkami let napsal protestantský teolog Karl Barth. Byl strohý a radikální, cituji z knihy vydané roku 1988 v Kalichu z její první části nesoucí titul Cesta Karla Bartha, str.92 a 93: "Barth v posledním svazku Dogmatiky, vydaném rok před jeho smrtí prohlásil, že příběh Ježíše Krista, jeho vzkříšení, vylití Ducha svatého je jediné mistérium, jediná svátost (IV/4 112), zatímco křesťanské křestní konání, podle všeho, co o něm učí Nový zákon, s velikou, nemáme-li říci s největší pravděpodobností nelze chápat jako lidi očišťující a obnovující Dílo a Slovo milosti, a tak ne jako mistérium, ne jako svátost ve smyslu vládnoucí teologické tradice. Proto podle Bartha je křest dětí, hluboce nekřesťanská praxe (IV/4 35,036,213).
Jenomže já to tak prostě nevidím. Věřím ve smysl křtu dětí, křtu nemluvňat. Proto jsme nechali obě své děti, ještě jako nemluvňata pokřtít. Proto neodmítám, když někdo požádá o pokřtění dítěte. Chce-li někdo zdůvodnění mohu se prostě odvolat na Jěžíšovo: "nechte maličkých přijít ke mně a nebraňte jim." Chci se však podívat hlouběji, hledat širší důvody. Ve mně dostupných dokumentech CČSH nacházím spíš obecné formulace než vyplutí na hlubinu. Pouze v Medkově Katechismu v duchu CČSH vydaném v roce 1990 je možno nalézt obsáhlejší katechetické pojednání o křtu na stranách 92 až 96, otázky č.36 až 62. V Základech víry je tato tématika popsána na dvou stranách v 8 bodech.
Šel jsem tedy hledat dál a nezbylo mi než se ponořit do Dogmatiky G.L.Müllera, Slovníku biblické teologie (Velehrad-Křesťanská akademie Řím vydáno r.1991, KKC a YUOCATu vydaného letos u Karmelitánů. Nehodlám případného čtenáře zahltit vlnou citací, to zda jej tahle problematika natolik zajímá, že chce vědět více je již na něm i proto tu uvádím těchto několik málo pramenů.
Před několika let jsem se účastnil malé církevní slavnosti v jedné vesnici na Čáslavsku. Katolický kněz, který ji celebroval byl poté zastaven rodiči, kteří jej žádali, aby jim pokřtil holčičku, která se jim nedávno narodila. K mému překvapení knězova odpověď byla strohá a záporná. Odůvodnil to prostě, jako rodiče nezaručujete, že dítě vychováte ve víře. Protože do té vesnice občas jezdíme mám příležitost onu, dne již asi třináctiletou,dívenku vídat. Nevím zda se jí křtu dostalo. Nad jejími rodiči ve vsi ohrnují nos, ona je však dobrosrdečná, možná trochu více prostá. V této souvislosti se mi vybavilo místo z knihy Archibalda Josepha Cronina KLÍČE KRÁLOVSTVÍ. Hrdina knihy, katolický kněz sloužící jako misionář v Číně, tam upozorňuje na důležité i když asi málo známé místo v Katolickém katechismu. Našel jsem si je: str.226, bod 848 říká: "Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit." A ještě bod 1260 na str.327: "Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev:"
Pokud jde o samotný křest dětí můžeme v argumentaci KKC číst: "Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím ditětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození." V YOUCATu pod bodem 197 je tato zajímavá formulace: "Křest dětí předpokládá, že křesťanští rodiče budou křtěnce uvádět do víry a do křesťanského života." Také je na tomto místě možno číst toto: "Ten, kdo dítěti odpírá křest z důvodu mylně chápané liberality, dopouští se na něm bezpráví."
Na závěr několik myšlenek z Dogmatiky pro studium a pastoraci:
I když je v pokřtěném během jeho pozemského života stále ještě žádostivost (consupiscentia) či náklonnost k hříchu (fomes peccati), přece není konkupiscence skutečným a vlastním hříchem. Zůstává v pokřtěném k boji, osvědčení a růstu křesťanského života. Člověk tak může v milosti sám realizovat své účinné "ano" vůči vlastnímu vykoupení.
Pokřtěný může hříchem milost opět ztratit, a to i vpřípadě, kdy se nevzdá víry.
Křest dětí je platným a pravým a nijak deficientním křtem. Pokřtěné děti jsou pravými členy církve.
Posléze myšlenka výsostně ekumenická: Křest také mezi všemi zakládá svátostné pouto, které všechny, kteří ho přijali, spojuje mezi sebou s Kristem. Proto neexistuje žádné totální oddělení křesťanských společenství a církví od sebe a od církve katolické. Křtem je dána první úroveň svátostné jednoty a svátostného života jediné a nedělitelné církve Ježíše Krista.
pátek 2. září 2011
Trojice
Ne vůbec si tu nechci dovolit pustit se do nějakého traktátu o Trojici, chci tu zmínit, uvést několik poznámek a citací k této zřejmě až do konce věků otevřené záležitosti naší víry.
Ve svém textu, uvedeném zde před časem a zabývajícím se otázkou toho v čem spočívala Ježíšova bezhříšnost, jsem zmínil jak viděl teologii prof. Zdeňka Trtíka františkán C.V.Pospíšil. Mluvil o jeho teologii jako monoteistické, což dovozoval tím, že Trtíkovo chápání a mluvení o Trojici bylo modalistické. Na první náslech se mi to jevilo jako pravdivý závěr. Nesměl bych však dostat do ruky obsáhlou DOGMATIKU pro studium a pastoraci Gerharda Ludwiga Müllera.
On používá se svém mluvení o Trojici termín relacionalita (ano jde o vztahovost, ale používání tohoto termínu Müllerem se mi jeví jako pomůcka pro řeč o Božím sebeuskutečnění jež nazývá Bůh Otec,Syn a Duch svatý (str. 394 dole). Jistá návaznost (alespoň v mém chápání) je na str. 407 kde lze číst: "Víra v Boží Trojici není důsledkem nějaké racionální spekulace či mystického zážitku. Vyznání církve a víra v trojjediného Boha je spíše odezvou Božího sebesdělení jako Otce Ježíše Krista, věčného Slova, který se stal člověkem, a jako daru jeho Ducha. Když teologie při reflexi biblického svědectví hovoří o vlastní personalitě a hypostazi Syna a Ducha, jde o poznání relacionální konstituce jedné osobní skutečnosti Boha. Podle svědectví Písma svatého je jedno Boží jméno: Otec, Syn, Duch svatý.
V této souvislosti mne zaujala i samostatná kapitola, kterou Müller věnuje trojiční teologii Karla Bartha (str.466 – 468). Na jejím konci se autor dotýká toho co i C.V. Pospíšil Barthovi přičítá, totiž jeho domnělému modalismu. Čteme tu, že "Barth uvědomujíce si problematiku novověkého chápání osoby
navrhuje nahradit pojem osoby výrazem ´tři relativně odlišné způsoby bytí Boha´(KD I – 1, 380). Námitka vůči Barthovu údajnému modalismu vzhledem k pojmu ´způsoby bytí´ by byla jen neznalost samotného modalismu. Ten totiž nevidí důvod odlišnosti Otce, Syna a Ducha v Bohu, ale v lidské perspektivě směrem k Bohu."
Skončím návratem ke Zdeňku Trtíkovi. On ve svém mluvení o Trojici jednoznačně čerpal z teologie Karla Bartha. Ve dnes již více jak 30 let starém textu otištěném v Teologické revui (roč. 12/1979 str. 182 – 184) prof. Trtík odpovídá na článek otištěný v Hlasu pravoslaví č.5-6 (1979) v němž jeho autor dr. Miloš J. Pulec označuje učení našich Základů víry "za ohřátý, dávno mrtvý starověký modalismus". Trtík ve své odpovědi píše. "Z biblického svědectví o trojjediném Bohu je nemyslitelné, aby Otec, Syn a Duch svatý osobami byli, kdežto Ten, který takto trojičně existuje, osobou nebyl. Jedna a tatáž osobní bytost Boha existuje věčně třemi osobnostními způsoby pokaždé jinak a přece tatáž." Trtík dále píše: "Podle Bartha je trojiční dogma dobově podmíněno vyjádřením biblického svědectví o sebezjevení Boha nikoli jako předmětné podstaty, nýbrž jako nepředmětného věčného Subjektu." Trtík pak uvádí doslovnou citaci Bartha: "Ale nikoli o třech Božích já, nýbrž třikrát o jednom Božím já je v něm (trojičním dogmatu, moje pozn.) řeč" (Dogmatik, I/1, str. 370).
Čtenář možná pochopil proč tohle všechno píši, v Müllerově chápajícím pohledu na Bartha nacházím jistou satisfakci pro Zdeňka Trtíka, což je důležité i pro mě osobně. Na Trtíkově teologii jsem si kdysi v 70. letech ujasňoval svoji víru, její porozumění.
Ve svém textu, uvedeném zde před časem a zabývajícím se otázkou toho v čem spočívala Ježíšova bezhříšnost, jsem zmínil jak viděl teologii prof. Zdeňka Trtíka františkán C.V.Pospíšil. Mluvil o jeho teologii jako monoteistické, což dovozoval tím, že Trtíkovo chápání a mluvení o Trojici bylo modalistické. Na první náslech se mi to jevilo jako pravdivý závěr. Nesměl bych však dostat do ruky obsáhlou DOGMATIKU pro studium a pastoraci Gerharda Ludwiga Müllera.
On používá se svém mluvení o Trojici termín relacionalita (ano jde o vztahovost, ale používání tohoto termínu Müllerem se mi jeví jako pomůcka pro řeč o Božím sebeuskutečnění jež nazývá Bůh Otec,Syn a Duch svatý (str. 394 dole). Jistá návaznost (alespoň v mém chápání) je na str. 407 kde lze číst: "Víra v Boží Trojici není důsledkem nějaké racionální spekulace či mystického zážitku. Vyznání církve a víra v trojjediného Boha je spíše odezvou Božího sebesdělení jako Otce Ježíše Krista, věčného Slova, který se stal člověkem, a jako daru jeho Ducha. Když teologie při reflexi biblického svědectví hovoří o vlastní personalitě a hypostazi Syna a Ducha, jde o poznání relacionální konstituce jedné osobní skutečnosti Boha. Podle svědectví Písma svatého je jedno Boží jméno: Otec, Syn, Duch svatý.
V této souvislosti mne zaujala i samostatná kapitola, kterou Müller věnuje trojiční teologii Karla Bartha (str.466 – 468). Na jejím konci se autor dotýká toho co i C.V. Pospíšil Barthovi přičítá, totiž jeho domnělému modalismu. Čteme tu, že "Barth uvědomujíce si problematiku novověkého chápání osoby
navrhuje nahradit pojem osoby výrazem ´tři relativně odlišné způsoby bytí Boha´(KD I – 1, 380). Námitka vůči Barthovu údajnému modalismu vzhledem k pojmu ´způsoby bytí´ by byla jen neznalost samotného modalismu. Ten totiž nevidí důvod odlišnosti Otce, Syna a Ducha v Bohu, ale v lidské perspektivě směrem k Bohu."
Skončím návratem ke Zdeňku Trtíkovi. On ve svém mluvení o Trojici jednoznačně čerpal z teologie Karla Bartha. Ve dnes již více jak 30 let starém textu otištěném v Teologické revui (roč. 12/1979 str. 182 – 184) prof. Trtík odpovídá na článek otištěný v Hlasu pravoslaví č.5-6 (1979) v němž jeho autor dr. Miloš J. Pulec označuje učení našich Základů víry "za ohřátý, dávno mrtvý starověký modalismus". Trtík ve své odpovědi píše. "Z biblického svědectví o trojjediném Bohu je nemyslitelné, aby Otec, Syn a Duch svatý osobami byli, kdežto Ten, který takto trojičně existuje, osobou nebyl. Jedna a tatáž osobní bytost Boha existuje věčně třemi osobnostními způsoby pokaždé jinak a přece tatáž." Trtík dále píše: "Podle Bartha je trojiční dogma dobově podmíněno vyjádřením biblického svědectví o sebezjevení Boha nikoli jako předmětné podstaty, nýbrž jako nepředmětného věčného Subjektu." Trtík pak uvádí doslovnou citaci Bartha: "Ale nikoli o třech Božích já, nýbrž třikrát o jednom Božím já je v něm (trojičním dogmatu, moje pozn.) řeč" (Dogmatik, I/1, str. 370).
Čtenář možná pochopil proč tohle všechno píši, v Müllerově chápajícím pohledu na Bartha nacházím jistou satisfakci pro Zdeňka Trtíka, což je důležité i pro mě osobně. Na Trtíkově teologii jsem si kdysi v 70. letech ujasňoval svoji víru, její porozumění.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)