Křest

Před několika dny jsem na "jan-husita" psal o rozporuplném zážitku, když jsem zcela nečekaně a bez přípravy byl účastníkem liturgie kde zčistajasna celebrant oznámil, že se bude konat obnova křestního slibu.  K této záležitosti už se tu vracet nechci, ale k něčemu užitečnému mě to přimělo, zamyslet se hlouběji nad křtem,  nad křtem jako svátostí a křtem nemluvňat zvlášť.
Mohl bych celou tuhle problematiku a křest dětí zvlášť odbýt poukazem na to co o tom před desítkami let napsal protestantský teolog Karl Barth. Byl strohý a radikální, cituji z knihy vydané roku 1988 v Kalichu z její první části nesoucí titul Cesta Karla Bartha, str.92 a 93: "Barth v posledním svazku Dogmatiky, vydaném rok před jeho smrtí prohlásil, že příběh Ježíše Krista, jeho vzkříšení, vylití Ducha svatého je jediné mistérium, jediná svátost (IV/4 112), zatímco křesťanské křestní konání, podle všeho, co o něm učí Nový zákon, s velikou, nemáme-li říci s největší pravděpodobností nelze chápat jako lidi očišťující a obnovující  Dílo a Slovo milosti, a tak ne jako mistérium, ne jako svátost ve smyslu vládnoucí teologické tradice. Proto podle Bartha je křest dětí, hluboce nekřesťanská praxe (IV/4 35,036,213).

Jenomže já to tak prostě nevidím. Věřím ve smysl křtu dětí, křtu nemluvňat. Proto jsme nechali obě své děti,  ještě jako nemluvňata pokřtít. Proto neodmítám, když někdo požádá o pokřtění dítěte. Chce-li někdo zdůvodnění mohu se prostě odvolat na Jěžíšovo: "nechte maličkých přijít ke mně a nebraňte jim." Chci se však podívat hlouběji, hledat širší důvody. Ve mně dostupných dokumentech CČSH nacházím spíš obecné formulace než vyplutí na hlubinu. Pouze v Medkově Katechismu v duchu CČSH vydaném v roce 1990 je možno nalézt obsáhlejší katechetické pojednání o křtu na stranách 92 až 96, otázky č.36 až 62. V Základech víry je tato tématika popsána na dvou stranách v 8 bodech.
Šel jsem tedy hledat dál a nezbylo mi než se ponořit do Dogmatiky G.L.Müllera, Slovníku biblické teologie (Velehrad-Křesťanská akademie Řím vydáno r.1991, KKC a YUOCATu vydaného letos u Karmelitánů. Nehodlám případného čtenáře zahltit vlnou citací, to zda jej tahle problematika natolik zajímá, že chce vědět více je již na něm i proto tu uvádím těchto několik málo pramenů.
Před několika let jsem se účastnil malé církevní slavnosti v jedné vesnici na Čáslavsku. Katolický kněz, který ji celebroval byl poté zastaven rodiči, kteří jej žádali, aby jim pokřtil holčičku, která se jim nedávno narodila. K mému překvapení knězova odpověď byla strohá a záporná. Odůvodnil to prostě, jako rodiče nezaručujete, že dítě vychováte ve víře. Protože do té vesnice občas jezdíme mám příležitost onu, dne již asi třináctiletou,dívenku vídat. Nevím zda se jí křtu dostalo. Nad jejími rodiči ve vsi ohrnují nos, ona je však dobrosrdečná, možná trochu více prostá. V této souvislosti se mi vybavilo místo z knihy  Archibalda Josepha Cronina KLÍČE KRÁLOVSTVÍ. Hrdina knihy, katolický kněz sloužící jako misionář v Číně, tam upozorňuje na důležité i když asi málo známé místo v Katolickém katechismu. Našel jsem si je: str.226, bod 848 říká: "Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit." A ještě bod 1260 na str.327: "Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev:"
Pokud jde o samotný křest dětí můžeme v argumentaci KKC číst: "Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím ditětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození." V YOUCATu pod bodem 197 je tato zajímavá formulace: "Křest dětí předpokládá, že křesťanští rodiče budou křtěnce uvádět do víry a do křesťanského života." Také je na tomto místě možno číst toto: "Ten, kdo dítěti odpírá křest z důvodu mylně chápané liberality, dopouští se na něm bezpráví."
Na závěr několik myšlenek z Dogmatiky pro studium a pastoraci:
I když je v pokřtěném během jeho pozemského života stále ještě žádostivost (consupiscentia) či náklonnost k hříchu (fomes peccati), přece není konkupiscence skutečným a vlastním hříchem. Zůstává v pokřtěném k boji, osvědčení a růstu křesťanského života. Člověk tak může v milosti sám realizovat své účinné "ano" vůči vlastnímu vykoupení.
Pokřtěný může hříchem milost opět ztratit, a to i vpřípadě, kdy se nevzdá víry.
Křest dětí je platným a pravým a nijak deficientním křtem. Pokřtěné děti jsou pravými členy církve.
Posléze myšlenka  výsostně ekumenická: Křest také mezi všemi zakládá svátostné pouto, které všechny, kteří ho přijali, spojuje mezi sebou s Kristem. Proto neexistuje žádné totální oddělení křesťanských společenství a církví od sebe a od církve katolické. Křtem je dána první úroveň svátostné jednoty a svátostného života jediné a nedělitelné církve Ježíše Krista.