V čem záležela Ježíšova bezhříšnost?

Tak zní otázka číslo 137 Základů víry Církve československé husitské přijatých  VI. sněmem církve  17. října 1971 jako oficiální nauková norma. Následující katechismová odpověď říká: "Ježíšova bezhříšnost záležela v tom, že Pán Ježíš, třebas pokušení a hřích byly i pro něho myslitelny a možny, skutečná pokušení vždy přemohl a tak svou bezhříšnost osvědčil." Tolik stručná odpověď katechismu. Pod touto odpovědí následují ještě biblické odkazy k tomuto tématu: Mt 4,1-11 o Ježíšově pokušení na poušti; Žd 2,18 "Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky"; Mt 26,39-42 Ježíš v zahradě Getsemanské; Mk 8,31-33 Ježíš předpovídá své utrpení a odmítá pokušení  skrze Petra. Právě toto místo, konkrétně slova: "A začal je učit, že Syn člověka musí noho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků být zabit a po třech dnech vstát", stojí za tím co se mi stalo pohnutkou k tomu, abych se tu následně rozepsal.
Přijímáme jako samozřejmé výpovědi svatých Písem o Pánu Ježíši o jeho vlastnostech i činech. Podobně jsme nakloněni k tomu přijímat výpovědi naukových norem a dál již nad nimi nepřemýšlet. Je to prostě dáno a není co k tomu dodat. Teprve dojde-li ke konfrontaci s jiným pramenem (naukovým) přiměje to člověka k pozastavení se a opětnému zvažování různých tvrzení a argumentů. To se mi přihodilo v těchto dnech a to je ona pohnutka.
Za výrokem ZV stojí myšlení jejich hlavního lidského autora prof. ThDr. Zdeňka Trtíka. Jakýsi obsáhlejší komentář z jeho pera k tomu jsem nalezl v knize Život a víra ThDr. Karla Farského (vydal Blahoslav v ÚCN roku 1982) v její druhé části jejímž autorem je  právě Zd. Trtík a nazval ji VÍRA A TEOLOGIE.
K danému tématu  tu píše: "Utrpení, umírání a smrt jsou dovršením a zakončením celoživotní oběti, kterou Kristus podstoupil v poslušnosti Otce a v slitovné lásce k člověku bloudícímu v odcizení Bohu i pravému lidství." Trtík dále píše: "Několikrát byla položena vážná otázka, zda Novým zákonem tvrzená bezhříšnost Ježíše Krista neodporuje jeho pravému lidství. Naše  theologie  na ni odpovídá, že bezhříšnost je naopak znakem pravého lidství. Hříšnost je znakem lidství dosud známého, nepatří však k lidství Bohem chtěnému a zaslíbenému. V Ježíši Kristu se toto pravé lidství objevilo v dějinách. Patří k němu omezené vědění, nikoli hříšnost. Právě na Ježíšovi vidíme, že hřešit není lidské, nýbrž nelidské. Jeho bezhříšnost byla možná jen z dokonalého sjednocení Boha s ním, které je eschatologickým cílem veškerého lidství."  Nyní se dostávám při citaci Trtíka k jádru výše zmíněné pohnutky mého dnešního psaní. Trtík pokračuje tvrzením: "Přesto však ji (Ježíšovu bezhříšnost) evangelia nechápou jako nemožnost hřešit. Líčením Ježíšových pokušení ukazují, že i pro něho byl hřích možností, ale nikdy k tomu nedošlo; Ježíš všechna pokušení překonal" Trtík pak ještě konstatuje, že "v evangelním obraze jeho (Ježíšova) života není nic, co by odporovalo úsudku víry o jeho bezhříšnosti.". Tolik Základy víry a jejich duchovní otec Zdeněk Trtík.
V současné době pročítám již 4. vydání knihy františkánského teologa  C.V. POSPÍŠILA nesoucí titul JEŽÍŠ Z NAZARETA, PÁN A SPASITEL (KRYSTAL OP, Karmelitánské nakladatelství 2010). Autor podle veřejně dostupných zdrojů m.j. přednáší také na katedře systematické teologie Husitské teologické fakulty. Před několika byl i přednášejícím hostem na synodě brněnské diecéze CČSH. Toto poslední vydání Pospíšilovy práce je oproti jejímu 2. vydání podstatně rozšířeno což je patrno v o třetinu vyšším rozsahu tiskových stran. V této teologické práci jsem se setkal s poněkud jiným pohledem na téma možnosti Pána Ježíše hřešit či nikoliv. Konkrétně jde o kapitolu II.2.7.4. Pokušení na poušti a mesiášské zkoušky str.101-105. 
Pospíšil tu píše: "Ježíš na sebe vzal úlohu zjevit a zpřítomnit  Boží lásku k hříšníkům a toto rozhodnutí bylo spojeno s vnitřním zápasem, v němž na poušti zvítězil. Druhým dějstvím téhož vnitřního boje je agonie v Getsemane. To však nevylučuje, aby Ježíš byl během svého veřejného působení zvnějšku vystaven útokům pokušitele." K otázce Ježíšovi bezhříšnosti tu čteme: "Když vezmeme v úvahu, že Nový  zákon vypovídá jednoznačně o Ježíšově naprosté bezhříšnosti a že možnost zhřešit by v případě vtěleného Božího Syna přímo protiřečila božské identitě jeho osoby (tedy buď je Božím Synem a nemůže hřešit, anebo může hřešit, ale není Božím Synem), vyvstává nevyhnutelně jednak otázka Ježíšovy lidské svobody a jednak otázka reálnosti  mesiášských zkoušek. Výraz ´nemožnost hřešit´ je do určité míry slovní ´pastí´ , v níž jsou obsaženy dvě negace, takže v zásadě jde o nemožnost jednat nebo volit nesprávně. To však odpovídá dokonalé schopnosti  volit správně. Vždyť pravá svoboda nespočívá v možnosti vybrat zlo, v tomto smyslu přece není svobodný ani sám Nejvyšší (podtrženo mnou). Nemělo by se tedy tolik mluvit o nemožnosti hřešit, ale spíše o bez-vadnosti Ježíšovy dokonalé svobody. Nazaretský je naprosto svobodný od všeho, co by mu mohlo bránit v naplnění jeho poslání, a je proto  také dokonale schopen bezvýhradného přilnutí k nejvyššímu dobru, tedy k Otcově vůli, i když soulad  s touto Otcovou vůlí vyžaduje nejvyšší možnou míru sebezřeknutí." 
K danému  bodu tohoto psaní o ´Ježíšově bezhříšnosti´ je myslím potřebné ještě z Pospíšila citovat tuto myšlenku: "Vtělený Boží Syn proto nepřichází k  apoštolům a nepředstavuje se nějakou slovní formou, on se ´představuje´ především tím, že zjeví ve zkouškách pravou hlubinu svého bytí, zjeví se opravdu jako Syn toho, který Je."
Právě na otázce možnosti Ježíše Krista zhřešit či  nemožnosti zhřešit je zcela zřejmý rozdíl v chápání osoby Ježíše z Nazaretu mezi Trtíkem a Pospíšilem, mezi Základy víry a tradičními církevními kredy. Trtík i Základy víry vnímají Ježíše z Nazaretu jako toho kdo přišel do světa jako člověk přirozeným způsobem lidí ze vztahu muže a ženy. Na rozdíl od ostatních lidí se při Ježíšovi stalo, že Bůh se rozhodl s ním být v jednotě od jeho početí v lůně Mariině. Takto je možné uvažovat jen tehdy když o Bohu jako o Otci , Synu , Duchu svatém uvažujeme modalisticky. Trtík tohle nařčení vždy odmítal, ale je tomu tak.  Musím  dát Pospíšilovi za pravdu v jeho tvrzení, které jsem z jeho úst slyšel na již zmiňované synodě, že  Trtíkova teologie je monoteistická. On sice mluví o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém, tento Bůh se pod těmito názvy dává poznat jako různý způsob jednání působení jednoho Boha. Jen proto může Trtík a potažmo Základy víry mluvit o tom, že pro Ježíše Krista existovala možnost zhřešit. V podstatě je tak popírána osobní identita Božího Syna, který na sebe skrze početí z Ducha svatého vzal podobu člověka – "Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Fp 2,6-8). My přece vyznáváme, že Ježíš Kristus je Boží Syn jeden z Trojice a proto možnost jeho zhřešení protiřečí, popírá jeho božskou identitu. Vždyť "On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži (Ko 1,15-20)."

Dokončení předvelikonoční četby

Kessler v závěrečné části své práce píše o budoucnosti  Zmrtvýchvstalého. Říká, že Ježíšovo zmrtvýchvstání není dosud uzavřeno. Když  nechce být pouze pro sebe a bez nás  pak jeho vzkříšení dojde  svého završení teprve v definitivním zničení hříchu a smrti, tedy ve zmrtvýchvstání mnohých Ježíšových bratří a sester a v jejich  společenství s  Kristem. Autor zmiňuje církevního otce Origena když píše, že radost zmrtvýchvstalého Krista není ještě dokonalá, dokud nemáme my všichni účast na plném Božím životě; zmrtvýchvstalý Kristus "na nás čeká".  Vždyť on je prvorozený mezi mnoha bratřími a sestrami (Ř8,29), které  vyvádí a vtahuje do svého života. Je v téhle souvislosti užitečné si  připomenout, že nejen  křesťané budou mít  podíl s Kristem v Božím království. Mluví o tom Matouš 25,31-45, když nás tu učí, že rovněž ti, kteří nikdy Ježíše nepoznali a přesto mu byli ve své službě nepatrným  nepoznaně blízko, budou – aniž by to čekali – sedět u jeho stolu.  Možná to čtenáři připomene jistou souvislost s dřívějším textem nesoucím název Purgatorium, problematické téma.

1.pokračování předvelikonoční četby

Je-li Bůh Bohem, pak nemůže být jeho moc omezena smrtí. Proto vyplynula ve SZ a v židovství naděje pro mrtvé jako vnitřní důsledek a výsledek víry v Hospodina v jeho neomezenou stvořitelskou moc, náklonnost k životu a lásku ke spravedlnosti, v jeho nezničitelnou věrnost vůči svým tvorům a těm , kteří mu důvěřují. ON je ten, který oživuje mrtvé.
Určitý druh paradoxu je v tom, že vzkříšení z mrtvých předpokládá nutně smrt stvořených subjektů, konec všech jejich pozemských možností. To určuje, že zmrtvýchvstání může být pouze a jedině z vnějšku přicházejícím, výlučným Božím jednání na mrtvém, bez účasti lidského aktéra. Podstatné je, že Bůh v tomto jednání nezačíná zcela znovu (netvoří náhradní lidi či dvojníky). Z logiky události je zřejmé, že Bůh tu stojí při svých stvořeních, ujímá se mrtvých, aby je radikálně nově stvořil.
Záchrana  a zachování  Ježíšova lidství skrze vzkříšení má pro nás kteří věříme v Boží zachraňující a odpouštějící vztah ke stvoření zásadní význam. Proč? Protože Ježíšovo lidství bylo a zůstává zcela otevřené pro Boha a pro nás bylo , je a zůstává až do konce časů Božím mostem k nám.

Předvelikonoční četba podle Hanse Kesslera

Už více jak deset let  nahlížím příležitostně do útlé knížečky tohoto autora nazvané ZMRTVÝCHVSTÁNÍ UKŘIŽOVANÉHO. Chtěl bych se s případným čtenářem těchto stránek postupně podělit o jakýsi výběr z tohoto textu. Dílko se sestává ze tří částí. Ta první  se jmenuje Ježíšovo vzkříšení jako o světě rozhodující Boží jednání.
Nejstarší literárně zachycené svědectví  o Ježíšově zmrtvýchvstání je jednoduchá formulace zvěsti o vzkříšení: "Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých." Tato  formulace je buď oznamovací větou nebo a možná původně Božím přívlastkem "Bůh, který vzkřísil Ježíše z mrtvých." Jisté je, že tato prostá formulace vzniklá v prvotní obci je jejím vyznáním o jedinečném Božím jednání v minulosti totiž Jeho  činu na mrtvém Ježíši. Této formulaci je třeba naslouchat na pozadí paralel  ve starozákonně-židovských modlitbách a vyznání.
Nejranější velikonoční hlásání vyhlašuje: Bůh, který ve své moci stvořil nebe a zemi a který v dějinách zachránil Izrael, vstoupil do krajní pochybnosti vyvolané smrtí na kříži a zdánlivě  zavrženého a ztraceného Ježíše vyvýšil a potvrdil. Tak se Bůh Izraele ztotožnil s tím pohoršujícím  Ježíšovým obrazem Boha a sám se na Ježíši neodvolatelně prokázal jako Bůh, na kterého se  Ježíš na zemi odvolával a celou svou existencí o něm vypovídal, jako  zachránce ztracených, jako ten kdo těmto ztraceným nabízí svoji milost a přijetí. Proto jsou velikonoce obratem v čase světa – JAHVE se definitivně ukazuje jako Bůh Ježíšův; nastává nezvratná vláda jeho dobroty.

Purgatorium, problematické téma

Očistec, latinsky purgatorium u katolíků  téma k hovoru u protestantů oficiálně jako by nebylo o čem mluvit, protože neexistuje a u nás husitů se o něm také nemluví ale fakt, že v liturgii si připomínáme naše zemřelé naznačuje, že tohle téma bychom neměli lehkomyslně dávat stranou. Přinejmenším proto, že můžeme dostat otázku: "Proč vzpomínáte v liturgii na zemřelé?" Odpovíme, že z jakési nostalgie, nebo proto, že věříme ve vzkříšení? Tak jednoduše to asi odbýt nelze i když jak kdo, případ od případu, osoba od osoby.
Mně se toto téma "vrátilo"   když jsem četl v 1.Korintským ve 3. kapitole verše 13. a 15. kde se píše: "Dílo každého vyjde najevo; oheň vyzkouší jakost díla každého dělníka zvlášť. Shoří-li mu dílo, utrpí ztrátu; on sám bude zachráněn, ale jako by prošel ohněm." Tento překlad (jeruzalémská bible) má k dotyčnému verši ještě poznámku: "To znamená jako ten, kdo unikne z požáru tím, že projde plameny. Je zachráněn o vlásek. Zde není přímo řeč o očistci, ale jde o jeden z textů, na jejichž základě církev nauku o něm formulovala." Poznámku v podobném smyslu uvádí také vydání NZ s výkladovými poznámkami vydané ČBS v roce 1991 kde se říká: "Nezachrání se bez bolesti a trestu – jako při požáru. Jedno z míst, které je podkladem pro učení o očistci."Je zajímavé, že ve vydání edice Malý  stuttgartský komentář sv.7 uvádí jeho autor k tomuto místu, že: "Toto místo bylo často vztahováno na očistec, to však neodpovídá kontextu; tento výklad pochází až od  Klementa Alexandrijského a Origena."
Už dlouhou dobu s přerušováním se prodírám spisem Josepha Ratzingera ESCHATOLOGIE – Smrt a věčný život ( Barrister/Principal  2008). Jedna z kapitol nese nadpis Očistec. Autor hned v jejím úvodu píše: "Nový zákon ponechal otázku "přechodného stavu" mezi smrtí a vzkříšením o dni posledního soudu nehotovou, v otevřené situaci, která se mohla postupně vyjasňovat s rozvojem křesťanské antropologie a jejího postoje  ke christologii. Do tohoto procesu patří nauka o očistci; v ní zachovala církev část myšlenky o "přechodném stavu": i když smrtí je životní rozhodování s konečnou platností uzavřeno a učiněno nezvratitelným (zdůrazněno mnou), nemusí být ještě nutně v tomto okamžiku dosaženo konečného osudu (údělu)." V závěru poměrně obsáhlého oddílu věnovaného přímo očistci autor formuluje m.j. i tyto myšlenky: "Nenabývá očistec svého přesného křesťanského významu, když jej chápeme christologicky a když  vysvětlujeme, že Pán sám je soudným ohněm, který člověka proměňuje, činí jej "konformním"  svému oslavenému tělu (Ř8,29;Fp3,21)? Neděje se očištění  proměnnou  silou Pána, který naše uzavřené srdce rozpálí a přetaví tak, že se hodí do živoucího organismu jeho těla? Námaha a nouze s tímto procesem spojené znamenají obtížné  vtažení lidského, ve víře kolísavého, srdce do Pánova ohně, který je  vytrhne "ze sebe" a pročistí ke své podobě?" O něco dál říká: "Kristus soudce je "eschaton" , tak nelze činit rozdíl mezi soudcem posledních dnů a soudcem po smrti;  vstup člověka do prostoru jeho zjevné skutečnosti je vstupem do konečného osudu, a tím vstupem do eschatologického ohně. Proměňující "okamžik" tohoto setkání se vymyká pozemským časovým měřítkům – je přechodem jehož "časová míra" spočívá v hloubce propastí této existence, které překročeny jsou přetaveny." Autor  dále mluví o tom, že tak se nám  odkryl " základní  křesťanský význam očistce", který jak říká není druhem koncentračního tábora, jak se to jeví u Tertulliána, kde by si musel člověk  odpykat nadiktované tresty. Jde "spíše o vnitřně nutný proces proměny člověka, ve kterém se stává kristo-schopný, boho-schopný, a tedy schopný jednoty s celým communio sanctorum. Kdo se na člověka dívá trochu realisticky, pochopí nutnost takového dění, ve kterém milost dochází svého plného vítězství teprve jako milost. Ústřední "ano" víry zachraňuje – ale tento základní směr je překryt u většiny z nás mnohým senem, dřevem a slámou; jen obtížně probleskává skrze mříže egoismu, kterého se člověk nedokázal zbavit. Přijímá slitování, ale musí se proměnit. Setkání s Pánem je proměnou, ohněm, jež jej přetaví do oné očištěné podoby, která může být nádobou věčné radosti."
Pokud jde o naši vzpomínku na zemřelé v liturgii Farského, je otázkou jak ji kdo chápe, především jak ji chápou ti, kteří si o vzpomínku v liturgii "řeknou". Ratzinger  k této záležitosti říká, že "modlitba za zemřelé  v různých formách patří k prastarým zvykům židovsko-křesťanské tradice". Hraje tu jistou roli  skutečnost, že "bytí člověka není uzavřenou monádou (jednotou), ale udržuje se v lásce a nenávisti vzhledem k druhým; vlastní existence je zpřítomněna v ostatních jako vina nebo jako milost. Člověk není nikdy jen on sám, je sám sebou v ostatních, s ostatními, skrze ostatní." Víme z vlastní zkušenosti, že ač jsou lidé, kteří byli jakýmkoliv způsobem součástí našeho života, již vzati smrtí z této naší "blízkosti" přesto zůstávají součástí našich vzpomínek ať v dobrém či ve zlém. Když si tohle uvědomíme vytane nám na mysli fakt přikázání lásky, výzva k odpouštění třeba sedmasedumdesátkrát. Pokud člověk věří ve vzkříšení měl by mít i tohle na paměti. A když to na paměti má nepřijde mu zcela nesmyslné při vzpomínce na zemřelé za ně pronést i modlitbu. Je nám tu totiž, řečeno s Ratzingerem, dávána "možnost pomáhat a obdarovávat, která pro křesťana nevyhasíná smrtí, protože zahrnuje celé communio sanctorum v tomto světě i na druhé straně prahu smrti." O téhle možnosti a dokonce příkazu lásky až za hrob  můžeme číst už v knize Makabejským 12,42-45. Zajímavé a hodno zamyšlení je i slovo v knize Sirachovec: "Dar je projev přízně vůči každému,kdo žije, ale neodpírej projev přízně ani tomu, kdo je mrtev (Sir 7,33).