Očistec, latinsky purgatorium u katolíků téma k hovoru u protestantů oficiálně jako by nebylo o čem mluvit, protože neexistuje a u nás husitů se o něm také nemluví ale fakt, že v liturgii si připomínáme naše zemřelé naznačuje, že tohle téma bychom neměli lehkomyslně dávat stranou. Přinejmenším proto, že můžeme dostat otázku: "Proč vzpomínáte v liturgii na zemřelé?" Odpovíme, že z jakési nostalgie, nebo proto, že věříme ve vzkříšení? Tak jednoduše to asi odbýt nelze i když jak kdo, případ od případu, osoba od osoby.
Mně se toto téma "vrátilo" když jsem četl v 1.Korintským ve 3. kapitole verše 13. a 15. kde se píše: "Dílo každého vyjde najevo; oheň vyzkouší jakost díla každého dělníka zvlášť. Shoří-li mu dílo, utrpí ztrátu; on sám bude zachráněn, ale jako by prošel ohněm." Tento překlad (jeruzalémská bible) má k dotyčnému verši ještě poznámku: "To znamená jako ten, kdo unikne z požáru tím, že projde plameny. Je zachráněn o vlásek. Zde není přímo řeč o očistci, ale jde o jeden z textů, na jejichž základě církev nauku o něm formulovala." Poznámku v podobném smyslu uvádí také vydání NZ s výkladovými poznámkami vydané ČBS v roce 1991 kde se říká: "Nezachrání se bez bolesti a trestu – jako při požáru. Jedno z míst, které je podkladem pro učení o očistci."Je zajímavé, že ve vydání edice Malý stuttgartský komentář sv.7 uvádí jeho autor k tomuto místu, že: "Toto místo bylo často vztahováno na očistec, to však neodpovídá kontextu; tento výklad pochází až od Klementa Alexandrijského a Origena."
Už dlouhou dobu s přerušováním se prodírám spisem Josepha Ratzingera ESCHATOLOGIE – Smrt a věčný život ( Barrister/Principal 2008). Jedna z kapitol nese nadpis Očistec. Autor hned v jejím úvodu píše: "Nový zákon ponechal otázku "přechodného stavu" mezi smrtí a vzkříšením o dni posledního soudu nehotovou, v otevřené situaci, která se mohla postupně vyjasňovat s rozvojem křesťanské antropologie a jejího postoje ke christologii. Do tohoto procesu patří nauka o očistci; v ní zachovala církev část myšlenky o "přechodném stavu": i když smrtí je životní rozhodování s konečnou platností uzavřeno a učiněno nezvratitelným (zdůrazněno mnou), nemusí být ještě nutně v tomto okamžiku dosaženo konečného osudu (údělu)." V závěru poměrně obsáhlého oddílu věnovaného přímo očistci autor formuluje m.j. i tyto myšlenky: "Nenabývá očistec svého přesného křesťanského významu, když jej chápeme christologicky a když vysvětlujeme, že Pán sám je soudným ohněm, který člověka proměňuje, činí jej "konformním" svému oslavenému tělu (Ř8,29;Fp3,21)? Neděje se očištění proměnnou silou Pána, který naše uzavřené srdce rozpálí a přetaví tak, že se hodí do živoucího organismu jeho těla? Námaha a nouze s tímto procesem spojené znamenají obtížné vtažení lidského, ve víře kolísavého, srdce do Pánova ohně, který je vytrhne "ze sebe" a pročistí ke své podobě?" O něco dál říká: "Kristus soudce je "eschaton" , tak nelze činit rozdíl mezi soudcem posledních dnů a soudcem po smrti; vstup člověka do prostoru jeho zjevné skutečnosti je vstupem do konečného osudu, a tím vstupem do eschatologického ohně. Proměňující "okamžik" tohoto setkání se vymyká pozemským časovým měřítkům – je přechodem jehož "časová míra" spočívá v hloubce propastí této existence, které překročeny jsou přetaveny." Autor dále mluví o tom, že tak se nám odkryl " základní křesťanský význam očistce", který jak říká není druhem koncentračního tábora, jak se to jeví u Tertulliána, kde by si musel člověk odpykat nadiktované tresty. Jde "spíše o vnitřně nutný proces proměny člověka, ve kterém se stává kristo-schopný, boho-schopný, a tedy schopný jednoty s celým communio sanctorum. Kdo se na člověka dívá trochu realisticky, pochopí nutnost takového dění, ve kterém milost dochází svého plného vítězství teprve jako milost. Ústřední "ano" víry zachraňuje – ale tento základní směr je překryt u většiny z nás mnohým senem, dřevem a slámou; jen obtížně probleskává skrze mříže egoismu, kterého se člověk nedokázal zbavit. Přijímá slitování, ale musí se proměnit. Setkání s Pánem je proměnou, ohněm, jež jej přetaví do oné očištěné podoby, která může být nádobou věčné radosti."
Pokud jde o naši vzpomínku na zemřelé v liturgii Farského, je otázkou jak ji kdo chápe, především jak ji chápou ti, kteří si o vzpomínku v liturgii "řeknou". Ratzinger k této záležitosti říká, že "modlitba za zemřelé v různých formách patří k prastarým zvykům židovsko-křesťanské tradice". Hraje tu jistou roli skutečnost, že "bytí člověka není uzavřenou monádou (jednotou), ale udržuje se v lásce a nenávisti vzhledem k druhým; vlastní existence je zpřítomněna v ostatních jako vina nebo jako milost. Člověk není nikdy jen on sám, je sám sebou v ostatních, s ostatními, skrze ostatní." Víme z vlastní zkušenosti, že ač jsou lidé, kteří byli jakýmkoliv způsobem součástí našeho života, již vzati smrtí z této naší "blízkosti" přesto zůstávají součástí našich vzpomínek ať v dobrém či ve zlém. Když si tohle uvědomíme vytane nám na mysli fakt přikázání lásky, výzva k odpouštění třeba sedmasedumdesátkrát. Pokud člověk věří ve vzkříšení měl by mít i tohle na paměti. A když to na paměti má nepřijde mu zcela nesmyslné při vzpomínce na zemřelé za ně pronést i modlitbu. Je nám tu totiž, řečeno s Ratzingerem, dávána "možnost pomáhat a obdarovávat, která pro křesťana nevyhasíná smrtí, protože zahrnuje celé communio sanctorum v tomto světě i na druhé straně prahu smrti." O téhle možnosti a dokonce příkazu lásky až za hrob můžeme číst už v knize Makabejským 12,42-45. Zajímavé a hodno zamyšlení je i slovo v knize Sirachovec: "Dar je projev přízně vůči každému,kdo žije, ale neodpírej projev přízně ani tomu, kdo je mrtev (Sir 7,33).
Žádné komentáře:
Okomentovat