Je-li Bůh Bohem, pak nemůže být jeho moc omezena smrtí. Proto vyplynula ve SZ a v židovství naděje pro mrtvé jako vnitřní důsledek a výsledek víry v Hospodina v jeho neomezenou stvořitelskou moc, náklonnost k životu a lásku ke spravedlnosti, v jeho nezničitelnou věrnost vůči svým tvorům a těm , kteří mu důvěřují. ON je ten, který oživuje mrtvé.
Určitý druh paradoxu je v tom, že vzkříšení z mrtvých předpokládá nutně smrt stvořených subjektů, konec všech jejich pozemských možností. To určuje, že zmrtvýchvstání může být pouze a jedině z vnějšku přicházejícím, výlučným Božím jednání na mrtvém, bez účasti lidského aktéra. Podstatné je, že Bůh v tomto jednání nezačíná zcela znovu (netvoří náhradní lidi či dvojníky). Z logiky události je zřejmé, že Bůh tu stojí při svých stvořeních, ujímá se mrtvých, aby je radikálně nově stvořil.
Záchrana a zachování Ježíšova lidství skrze vzkříšení má pro nás kteří věříme v Boží zachraňující a odpouštějící vztah ke stvoření zásadní význam. Proč? Protože Ježíšovo lidství bylo a zůstává zcela otevřené pro Boha a pro nás bylo , je a zůstává až do konce časů Božím mostem k nám.
Žádné komentáře:
Okomentovat