Tak zní otázka číslo 137 Základů víry Církve československé husitské přijatých VI. sněmem církve 17. října 1971 jako oficiální nauková norma. Následující katechismová odpověď říká: "Ježíšova bezhříšnost záležela v tom, že Pán Ježíš, třebas pokušení a hřích byly i pro něho myslitelny a možny, skutečná pokušení vždy přemohl a tak svou bezhříšnost osvědčil." Tolik stručná odpověď katechismu. Pod touto odpovědí následují ještě biblické odkazy k tomuto tématu: Mt 4,1-11 o Ježíšově pokušení na poušti; Žd 2,18 "Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky"; Mt 26,39-42 Ježíš v zahradě Getsemanské; Mk 8,31-33 Ježíš předpovídá své utrpení a odmítá pokušení skrze Petra. Právě toto místo, konkrétně slova: "A začal je učit, že Syn člověka musí noho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků být zabit a po třech dnech vstát", stojí za tím co se mi stalo pohnutkou k tomu, abych se tu následně rozepsal.
Přijímáme jako samozřejmé výpovědi svatých Písem o Pánu Ježíši o jeho vlastnostech i činech. Podobně jsme nakloněni k tomu přijímat výpovědi naukových norem a dál již nad nimi nepřemýšlet. Je to prostě dáno a není co k tomu dodat. Teprve dojde-li ke konfrontaci s jiným pramenem (naukovým) přiměje to člověka k pozastavení se a opětnému zvažování různých tvrzení a argumentů. To se mi přihodilo v těchto dnech a to je ona pohnutka.
Za výrokem ZV stojí myšlení jejich hlavního lidského autora prof. ThDr. Zdeňka Trtíka. Jakýsi obsáhlejší komentář z jeho pera k tomu jsem nalezl v knize Život a víra ThDr. Karla Farského (vydal Blahoslav v ÚCN roku 1982) v její druhé části jejímž autorem je právě Zd. Trtík a nazval ji VÍRA A TEOLOGIE.
K danému tématu tu píše: "Utrpení, umírání a smrt jsou dovršením a zakončením celoživotní oběti, kterou Kristus podstoupil v poslušnosti Otce a v slitovné lásce k člověku bloudícímu v odcizení Bohu i pravému lidství." Trtík dále píše: "Několikrát byla položena vážná otázka, zda Novým zákonem tvrzená bezhříšnost Ježíše Krista neodporuje jeho pravému lidství. Naše theologie na ni odpovídá, že bezhříšnost je naopak znakem pravého lidství. Hříšnost je znakem lidství dosud známého, nepatří však k lidství Bohem chtěnému a zaslíbenému. V Ježíši Kristu se toto pravé lidství objevilo v dějinách. Patří k němu omezené vědění, nikoli hříšnost. Právě na Ježíšovi vidíme, že hřešit není lidské, nýbrž nelidské. Jeho bezhříšnost byla možná jen z dokonalého sjednocení Boha s ním, které je eschatologickým cílem veškerého lidství." Nyní se dostávám při citaci Trtíka k jádru výše zmíněné pohnutky mého dnešního psaní. Trtík pokračuje tvrzením: "Přesto však ji (Ježíšovu bezhříšnost) evangelia nechápou jako nemožnost hřešit. Líčením Ježíšových pokušení ukazují, že i pro něho byl hřích možností, ale nikdy k tomu nedošlo; Ježíš všechna pokušení překonal" Trtík pak ještě konstatuje, že "v evangelním obraze jeho (Ježíšova) života není nic, co by odporovalo úsudku víry o jeho bezhříšnosti.". Tolik Základy víry a jejich duchovní otec Zdeněk Trtík.
V současné době pročítám již 4. vydání knihy františkánského teologa C.V. POSPÍŠILA nesoucí titul JEŽÍŠ Z NAZARETA, PÁN A SPASITEL (KRYSTAL OP, Karmelitánské nakladatelství 2010). Autor podle veřejně dostupných zdrojů m.j. přednáší také na katedře systematické teologie Husitské teologické fakulty. Před několika byl i přednášejícím hostem na synodě brněnské diecéze CČSH. Toto poslední vydání Pospíšilovy práce je oproti jejímu 2. vydání podstatně rozšířeno což je patrno v o třetinu vyšším rozsahu tiskových stran. V této teologické práci jsem se setkal s poněkud jiným pohledem na téma možnosti Pána Ježíše hřešit či nikoliv. Konkrétně jde o kapitolu II.2.7.4. Pokušení na poušti a mesiášské zkoušky str.101-105.
Pospíšil tu píše: "Ježíš na sebe vzal úlohu zjevit a zpřítomnit Boží lásku k hříšníkům a toto rozhodnutí bylo spojeno s vnitřním zápasem, v němž na poušti zvítězil. Druhým dějstvím téhož vnitřního boje je agonie v Getsemane. To však nevylučuje, aby Ježíš byl během svého veřejného působení zvnějšku vystaven útokům pokušitele." K otázce Ježíšovi bezhříšnosti tu čteme: "Když vezmeme v úvahu, že Nový zákon vypovídá jednoznačně o Ježíšově naprosté bezhříšnosti a že možnost zhřešit by v případě vtěleného Božího Syna přímo protiřečila božské identitě jeho osoby (tedy buď je Božím Synem a nemůže hřešit, anebo může hřešit, ale není Božím Synem), vyvstává nevyhnutelně jednak otázka Ježíšovy lidské svobody a jednak otázka reálnosti mesiášských zkoušek. Výraz ´nemožnost hřešit´ je do určité míry slovní ´pastí´ , v níž jsou obsaženy dvě negace, takže v zásadě jde o nemožnost jednat nebo volit nesprávně. To však odpovídá dokonalé schopnosti volit správně. Vždyť pravá svoboda nespočívá v možnosti vybrat zlo, v tomto smyslu přece není svobodný ani sám Nejvyšší (podtrženo mnou). Nemělo by se tedy tolik mluvit o nemožnosti hřešit, ale spíše o bez-vadnosti Ježíšovy dokonalé svobody. Nazaretský je naprosto svobodný od všeho, co by mu mohlo bránit v naplnění jeho poslání, a je proto také dokonale schopen bezvýhradného přilnutí k nejvyššímu dobru, tedy k Otcově vůli, i když soulad s touto Otcovou vůlí vyžaduje nejvyšší možnou míru sebezřeknutí."
K danému bodu tohoto psaní o ´Ježíšově bezhříšnosti´ je myslím potřebné ještě z Pospíšila citovat tuto myšlenku: "Vtělený Boží Syn proto nepřichází k apoštolům a nepředstavuje se nějakou slovní formou, on se ´představuje´ především tím, že zjeví ve zkouškách pravou hlubinu svého bytí, zjeví se opravdu jako Syn toho, který Je."
Právě na otázce možnosti Ježíše Krista zhřešit či nemožnosti zhřešit je zcela zřejmý rozdíl v chápání osoby Ježíše z Nazaretu mezi Trtíkem a Pospíšilem, mezi Základy víry a tradičními církevními kredy. Trtík i Základy víry vnímají Ježíše z Nazaretu jako toho kdo přišel do světa jako člověk přirozeným způsobem lidí ze vztahu muže a ženy. Na rozdíl od ostatních lidí se při Ježíšovi stalo, že Bůh se rozhodl s ním být v jednotě od jeho početí v lůně Mariině. Takto je možné uvažovat jen tehdy když o Bohu jako o Otci , Synu , Duchu svatém uvažujeme modalisticky. Trtík tohle nařčení vždy odmítal, ale je tomu tak. Musím dát Pospíšilovi za pravdu v jeho tvrzení, které jsem z jeho úst slyšel na již zmiňované synodě, že Trtíkova teologie je monoteistická. On sice mluví o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém, tento Bůh se pod těmito názvy dává poznat jako různý způsob jednání působení jednoho Boha. Jen proto může Trtík a potažmo Základy víry mluvit o tom, že pro Ježíše Krista existovala možnost zhřešit. V podstatě je tak popírána osobní identita Božího Syna, který na sebe skrze početí z Ducha svatého vzal podobu člověka – "Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Fp 2,6-8). My přece vyznáváme, že Ježíš Kristus je Boží Syn jeden z Trojice a proto možnost jeho zhřešení protiřečí, popírá jeho božskou identitu. Vždyť "On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži (Ko 1,15-20)."
Žádné komentáře:
Okomentovat