Dokončení předvelikonoční četby

Kessler v závěrečné části své práce píše o budoucnosti  Zmrtvýchvstalého. Říká, že Ježíšovo zmrtvýchvstání není dosud uzavřeno. Když  nechce být pouze pro sebe a bez nás  pak jeho vzkříšení dojde  svého završení teprve v definitivním zničení hříchu a smrti, tedy ve zmrtvýchvstání mnohých Ježíšových bratří a sester a v jejich  společenství s  Kristem. Autor zmiňuje církevního otce Origena když píše, že radost zmrtvýchvstalého Krista není ještě dokonalá, dokud nemáme my všichni účast na plném Božím životě; zmrtvýchvstalý Kristus "na nás čeká".  Vždyť on je prvorozený mezi mnoha bratřími a sestrami (Ř8,29), které  vyvádí a vtahuje do svého života. Je v téhle souvislosti užitečné si  připomenout, že nejen  křesťané budou mít  podíl s Kristem v Božím království. Mluví o tom Matouš 25,31-45, když nás tu učí, že rovněž ti, kteří nikdy Ježíše nepoznali a přesto mu byli ve své službě nepatrným  nepoznaně blízko, budou – aniž by to čekali – sedět u jeho stolu.  Možná to čtenáři připomene jistou souvislost s dřívějším textem nesoucím název Purgatorium, problematické téma.

1.pokračování předvelikonoční četby

Je-li Bůh Bohem, pak nemůže být jeho moc omezena smrtí. Proto vyplynula ve SZ a v židovství naděje pro mrtvé jako vnitřní důsledek a výsledek víry v Hospodina v jeho neomezenou stvořitelskou moc, náklonnost k životu a lásku ke spravedlnosti, v jeho nezničitelnou věrnost vůči svým tvorům a těm , kteří mu důvěřují. ON je ten, který oživuje mrtvé.
Určitý druh paradoxu je v tom, že vzkříšení z mrtvých předpokládá nutně smrt stvořených subjektů, konec všech jejich pozemských možností. To určuje, že zmrtvýchvstání může být pouze a jedině z vnějšku přicházejícím, výlučným Božím jednání na mrtvém, bez účasti lidského aktéra. Podstatné je, že Bůh v tomto jednání nezačíná zcela znovu (netvoří náhradní lidi či dvojníky). Z logiky události je zřejmé, že Bůh tu stojí při svých stvořeních, ujímá se mrtvých, aby je radikálně nově stvořil.
Záchrana  a zachování  Ježíšova lidství skrze vzkříšení má pro nás kteří věříme v Boží zachraňující a odpouštějící vztah ke stvoření zásadní význam. Proč? Protože Ježíšovo lidství bylo a zůstává zcela otevřené pro Boha a pro nás bylo , je a zůstává až do konce časů Božím mostem k nám.

Předvelikonoční četba podle Hanse Kesslera

Už více jak deset let  nahlížím příležitostně do útlé knížečky tohoto autora nazvané ZMRTVÝCHVSTÁNÍ UKŘIŽOVANÉHO. Chtěl bych se s případným čtenářem těchto stránek postupně podělit o jakýsi výběr z tohoto textu. Dílko se sestává ze tří částí. Ta první  se jmenuje Ježíšovo vzkříšení jako o světě rozhodující Boží jednání.
Nejstarší literárně zachycené svědectví  o Ježíšově zmrtvýchvstání je jednoduchá formulace zvěsti o vzkříšení: "Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých." Tato  formulace je buď oznamovací větou nebo a možná původně Božím přívlastkem "Bůh, který vzkřísil Ježíše z mrtvých." Jisté je, že tato prostá formulace vzniklá v prvotní obci je jejím vyznáním o jedinečném Božím jednání v minulosti totiž Jeho  činu na mrtvém Ježíši. Této formulaci je třeba naslouchat na pozadí paralel  ve starozákonně-židovských modlitbách a vyznání.
Nejranější velikonoční hlásání vyhlašuje: Bůh, který ve své moci stvořil nebe a zemi a který v dějinách zachránil Izrael, vstoupil do krajní pochybnosti vyvolané smrtí na kříži a zdánlivě  zavrženého a ztraceného Ježíše vyvýšil a potvrdil. Tak se Bůh Izraele ztotožnil s tím pohoršujícím  Ježíšovým obrazem Boha a sám se na Ježíši neodvolatelně prokázal jako Bůh, na kterého se  Ježíš na zemi odvolával a celou svou existencí o něm vypovídal, jako  zachránce ztracených, jako ten kdo těmto ztraceným nabízí svoji milost a přijetí. Proto jsou velikonoce obratem v čase světa – JAHVE se definitivně ukazuje jako Bůh Ježíšův; nastává nezvratná vláda jeho dobroty.

Purgatorium, problematické téma

Očistec, latinsky purgatorium u katolíků  téma k hovoru u protestantů oficiálně jako by nebylo o čem mluvit, protože neexistuje a u nás husitů se o něm také nemluví ale fakt, že v liturgii si připomínáme naše zemřelé naznačuje, že tohle téma bychom neměli lehkomyslně dávat stranou. Přinejmenším proto, že můžeme dostat otázku: "Proč vzpomínáte v liturgii na zemřelé?" Odpovíme, že z jakési nostalgie, nebo proto, že věříme ve vzkříšení? Tak jednoduše to asi odbýt nelze i když jak kdo, případ od případu, osoba od osoby.
Mně se toto téma "vrátilo"   když jsem četl v 1.Korintským ve 3. kapitole verše 13. a 15. kde se píše: "Dílo každého vyjde najevo; oheň vyzkouší jakost díla každého dělníka zvlášť. Shoří-li mu dílo, utrpí ztrátu; on sám bude zachráněn, ale jako by prošel ohněm." Tento překlad (jeruzalémská bible) má k dotyčnému verši ještě poznámku: "To znamená jako ten, kdo unikne z požáru tím, že projde plameny. Je zachráněn o vlásek. Zde není přímo řeč o očistci, ale jde o jeden z textů, na jejichž základě církev nauku o něm formulovala." Poznámku v podobném smyslu uvádí také vydání NZ s výkladovými poznámkami vydané ČBS v roce 1991 kde se říká: "Nezachrání se bez bolesti a trestu – jako při požáru. Jedno z míst, které je podkladem pro učení o očistci."Je zajímavé, že ve vydání edice Malý  stuttgartský komentář sv.7 uvádí jeho autor k tomuto místu, že: "Toto místo bylo často vztahováno na očistec, to však neodpovídá kontextu; tento výklad pochází až od  Klementa Alexandrijského a Origena."
Už dlouhou dobu s přerušováním se prodírám spisem Josepha Ratzingera ESCHATOLOGIE – Smrt a věčný život ( Barrister/Principal  2008). Jedna z kapitol nese nadpis Očistec. Autor hned v jejím úvodu píše: "Nový zákon ponechal otázku "přechodného stavu" mezi smrtí a vzkříšením o dni posledního soudu nehotovou, v otevřené situaci, která se mohla postupně vyjasňovat s rozvojem křesťanské antropologie a jejího postoje  ke christologii. Do tohoto procesu patří nauka o očistci; v ní zachovala církev část myšlenky o "přechodném stavu": i když smrtí je životní rozhodování s konečnou platností uzavřeno a učiněno nezvratitelným (zdůrazněno mnou), nemusí být ještě nutně v tomto okamžiku dosaženo konečného osudu (údělu)." V závěru poměrně obsáhlého oddílu věnovaného přímo očistci autor formuluje m.j. i tyto myšlenky: "Nenabývá očistec svého přesného křesťanského významu, když jej chápeme christologicky a když  vysvětlujeme, že Pán sám je soudným ohněm, který člověka proměňuje, činí jej "konformním"  svému oslavenému tělu (Ř8,29;Fp3,21)? Neděje se očištění  proměnnou  silou Pána, který naše uzavřené srdce rozpálí a přetaví tak, že se hodí do živoucího organismu jeho těla? Námaha a nouze s tímto procesem spojené znamenají obtížné  vtažení lidského, ve víře kolísavého, srdce do Pánova ohně, který je  vytrhne "ze sebe" a pročistí ke své podobě?" O něco dál říká: "Kristus soudce je "eschaton" , tak nelze činit rozdíl mezi soudcem posledních dnů a soudcem po smrti;  vstup člověka do prostoru jeho zjevné skutečnosti je vstupem do konečného osudu, a tím vstupem do eschatologického ohně. Proměňující "okamžik" tohoto setkání se vymyká pozemským časovým měřítkům – je přechodem jehož "časová míra" spočívá v hloubce propastí této existence, které překročeny jsou přetaveny." Autor  dále mluví o tom, že tak se nám  odkryl " základní  křesťanský význam očistce", který jak říká není druhem koncentračního tábora, jak se to jeví u Tertulliána, kde by si musel člověk  odpykat nadiktované tresty. Jde "spíše o vnitřně nutný proces proměny člověka, ve kterém se stává kristo-schopný, boho-schopný, a tedy schopný jednoty s celým communio sanctorum. Kdo se na člověka dívá trochu realisticky, pochopí nutnost takového dění, ve kterém milost dochází svého plného vítězství teprve jako milost. Ústřední "ano" víry zachraňuje – ale tento základní směr je překryt u většiny z nás mnohým senem, dřevem a slámou; jen obtížně probleskává skrze mříže egoismu, kterého se člověk nedokázal zbavit. Přijímá slitování, ale musí se proměnit. Setkání s Pánem je proměnou, ohněm, jež jej přetaví do oné očištěné podoby, která může být nádobou věčné radosti."
Pokud jde o naši vzpomínku na zemřelé v liturgii Farského, je otázkou jak ji kdo chápe, především jak ji chápou ti, kteří si o vzpomínku v liturgii "řeknou". Ratzinger  k této záležitosti říká, že "modlitba za zemřelé  v různých formách patří k prastarým zvykům židovsko-křesťanské tradice". Hraje tu jistou roli  skutečnost, že "bytí člověka není uzavřenou monádou (jednotou), ale udržuje se v lásce a nenávisti vzhledem k druhým; vlastní existence je zpřítomněna v ostatních jako vina nebo jako milost. Člověk není nikdy jen on sám, je sám sebou v ostatních, s ostatními, skrze ostatní." Víme z vlastní zkušenosti, že ač jsou lidé, kteří byli jakýmkoliv způsobem součástí našeho života, již vzati smrtí z této naší "blízkosti" přesto zůstávají součástí našich vzpomínek ať v dobrém či ve zlém. Když si tohle uvědomíme vytane nám na mysli fakt přikázání lásky, výzva k odpouštění třeba sedmasedumdesátkrát. Pokud člověk věří ve vzkříšení měl by mít i tohle na paměti. A když to na paměti má nepřijde mu zcela nesmyslné při vzpomínce na zemřelé za ně pronést i modlitbu. Je nám tu totiž, řečeno s Ratzingerem, dávána "možnost pomáhat a obdarovávat, která pro křesťana nevyhasíná smrtí, protože zahrnuje celé communio sanctorum v tomto světě i na druhé straně prahu smrti." O téhle možnosti a dokonce příkazu lásky až za hrob  můžeme číst už v knize Makabejským 12,42-45. Zajímavé a hodno zamyšlení je i slovo v knize Sirachovec: "Dar je projev přízně vůči každému,kdo žije, ale neodpírej projev přízně ani tomu, kdo je mrtev (Sir 7,33).

Víru v Ježíše Krista nelze žít mimo církev

To je základní postulát. Pokud bychom jej popírali popřeme zároveň spasitelný Boží čin, který se stal ve vtělení Božího Syna v existenci Ježíše z Nazaretu, to, že Bůh se pro naši spásu stal člověkem.  Co je tedy církev? Je to společenství hříšníků zavolaných k pokání se zaslíbeným odpuštěním a ospravedlněním. Navzdory tomu, že ji tvoří hříšníci, je dějinným útvarem a podléhá porušení je tělem Kristovým na Zemi.

Co bylo podnětem následujících textů?

Po čase jsem opět vzal do rukou a začetl se do útlého sešitu nesoucího nadpis ZÁKLADY VÍRY ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE vydaného Ústřední radou Československé církve v roce 1958. Předmluvu k němu napsal patriarcha dr. František Kovář. Potencionálního čtenáře v něm  upozorňuje, že nejde o katechismus. Zdůrazňuje naopak, že výpovědi tohoto textu "jsou projevem theologického myšlení k získání pevné a spolehlivé myšlenkové základny v církvi. Tyto základy víry Československé církve jsou vydávány jako theologická příručka k duchovní péči a k rozhovorům o víře v církvi čs. Toto dílo je theologickým výrazem svobodné křesťanské víry na biblických základech. Je základnou, která má podnítit k pokračování diskusí a pomoci v nich. Nesmí se stát záminkou a příležitostí pro diskvalifikování jiných theologických názorů, jež v něm nejsou obsaženy (podtrženo mnou)."  Patriarcha Kovář dále píše: "Očekávám, že nám pomůže především při plnění  naléhavého úkolu... překonati co nejdříve dvojakost, která ochromuje duchovní sílu církve od jejího počátku: rozpor vyznání víry, jak se v našich sborech děje v liturgii a v duchovní písni, s theologickým smýšlením v otázkách víry, které často popírá obsah bohoslužebného vyznání."
Přiznávám, že jsem neprováděl doslovné porovnání ale jsem toho mínění, že identický dokument nesoucí však rozšířený název církve byl vydán Ústřední radou v roce 1975 pod názvem ZÁKLADY VÍRY CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ. V jeho neautorizované předmluvě  mimo jiné čteme: "...bohoslovecká tradice církve československé husitské se liší v hlavních bodech od všech církevních tradic. Přitom je postavena biblicky, a proto tvoří součást obecně křesťanského ekumenického bohosloví."
V Církvi československé husitské se přes existenci Základů víry a snad právě pro ono proklamativní prohlášení, že nejsou katechismem církve nalezl autor mající schopnost i vůli a v neposlední řadě také ochotu věnovat síly i čas sepsání Katechismu v duchu Církve československé husitské, byl jím ThDr. Rudolf Medek (svého času biskup brněnské diecéze). Katechismus vydal BLAHOSLAV, vydavatelské zařízení CČSH v roce 1990 nákladem 5000 výtisků.
Dalším materiálem se kterým tu chci pracovat je výbor z duchovního a teologického  odkazu prof. ThDr.PhDr. Otty Rutrleho vydaný  pod titulem KŘESŤANSKÁ VÍRA A ŽIVÁ CÍRKEV (editor Milan Salajka) náboženskou obcí Praha 1–Staré Město roku 2001.

Někoho možná zarazí,

že následujícím textům předchází písnička Pábitelé. Já si myslím, že to není tak zcela od tématu jímž se tu budu  zabývat. Protože co můžeme v této oblasti lidského myšlení považovat za zcela konečné a definitivní. Z pohledu Stvořitelova jsme jakýmisi pábiteli, když se pokoušíme pronikat a následně mluvit o jeho tajemství.